NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se dozvěděl, že letošní Never Say Die Tour budou headlinovat WE CAME AS ROMANS, zavrtěl jsem nevěřícně hlavou a pomyslel jsem si, že tato scéna začíná být v pořádném srabu. To, jak vypadal celý večer, mě ale překvapilo mnohem více.
Oproti Abatonu, který krom minulého roku v minulosti hostil všechny zastávky Never Say Die tour, se nacházíme v mnohem menším Futuru. Další změnou, kterou nelze přehlédnout, je opravdu vysoké procento dívek. Většinou vyfintěných fanynek „emo kids“ stylu s nažehlenou patkou ve věkovém rozmezí od čtrtnácti do sedmnácti let, kterým s garderobou pomáhá magazín Bravo. Hoši jsou na tom velmi podobně. Na toaletách se tlačí u zrcadel, rovnají si kšilty, češou si patičky a stříkají na sebe značkové voňavky.
První řady před pódiem okupují hlavně velmi mladé slečny a před nimi již hopsají kluci z THE BROWNING. Jejich naprosto průměrný deathcore je podmáznutý silnou dávkou diskotékové produkce jako vystřižené z devadesátkového euro danceflooru. Kapela oděna stejnokrojně do černých mikin bez rukávů působí ještě trochu úsměvněji, než jejich prostoduché videoklipy a ani velké nasazení nedokázalo zamaskovat, že hudba je jedna velká nuda bez výraznějších nápadů.
Nekecám ale s nástupem BLESS THE FALL jsem pravdu zase začal nasávat vůně sprchových gelů a parfémů. Před jejich setem zní sálem k radosti většiny přítomných diskotékový hit „Gangnam Style“. Kapelu jsem nikdy naživo neslyšel, ale dostal jsem echo, že jejich živáky jsou hodně profi. A nástup byl opravdu famózní. Zpěvák Beau Bokan se po při první písničce vydal po hlavách přítomných doprostřed sálu, kde vyšplhal na strop a část odzpíval vzhůru nohama zavěšený na konstrukci, jež drží světla a aparát.
Foto: xMartinezz Photographyx
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.